Včera to byl přesně půlrok, co jsem naposledy ochutnal maso. Což byl tenkrát tuňák, během jehož pojídání, které mi moc radost nečinilo, a ani mi nechutnal tak jako dřív, jsem se rozhodl, že s tím přestanu. K tomuto kroku vedlo několik měsíců na částečné veganská stravě, kdy jsem více a více omezoval živočišné produkty a naopak si čím dál tím více obliboval tofu, tempeh, fazole, brokolici a spoustu druhu oříšků a semínek. Bál jsem se, že mi to dlouho nevydrží, a prohlašoval do éteru, že si dám pohov od masa snad na co nejdelší dobu. V čemž se skrývala pochyba, zda by to mohlo být napořád.
Teď je to půl roku a jeden den. (A vegansky se pak živím od druhé poloviny listopadu - to jsem nechal vejce vejci -, ač poslední živ. složku, med, jsem vynechal teprve nedávno. Vynechání mléčných výrobků však předcházelo ještě o několik týdnů masu...) Takže nejezení svaloviny trvá stále. Nemůžu zatím podepsat slovo napořád - tenhle termín je nešťastný právě v tom, že nikdo z nás nedokáže s jistotou říci, co potrvá napořád -, ale jsem tomu blíže než na začátku září. Tomu, že bych se k němu již nemusel vrátit. Těch důvodu je několik.
Původně jsem začal maso, mléko, sýry, jogurty a vajíčka omezovat kvůli svému zdraví a dlouhotrvajícím zažívacím potížím, které jsou však do značné míry ovlivněny psychosomaticky. Doufal jsem, že by mi přeci jen jiným jídelníčkem mohly zmizet. Bohužel i po 6 měsících zůstávají dále, ale má to jiná pozitiva. Na WC chodím poměrně pravidelně, každý den, a nejsou to muka, jako tomu bylo nezřídka v časech minulých, kdy jsem trpěl na zácpy. A chodil ob jeden, někdy i ob dva dny. Čas strávený na WC se tedy snížil, což má nepříjemný dopad snad jen na to, že si během té doby člověk nestihne nic moc přečíst :) Samozřejmě to není jen vynecháním masa, ale i zařazením většího množství stravy bohaté na vlákninu. Ale není těžké odhadnout, že maso prochází trávicím traktem pomaleji než třeba zelenina, ovoce či semínka. Plus se po větším jídle (oběd) cítím o něco lehčeji, než tomu bylo dříve.
Pozitivní vliv to mělo i na seboroickou dermatitidu, která mi po letech zmizela na několik měsíců téměř úplně, a i když se při změnách počasí, chladu a zpocení na pažích objevuje, tak v menší míře. Viditelným rozdílem je i to, že mi méně padají vlasy. (Pokud někdo namítne, že nemůžu přeci vědět, jak moc na to má vliv zrovna konzumace masa, odpovím: máte pravdu, nemůžu. Má na to vliv třeba více faktorů, ale hlavní připisuji tomu, že jsem přestal jíst maso a mléčné výrobky. Z ničeho nic to nebude.)
Další pozitiva jsou psychického a duševního rázu. Začal jsem se zajímat o to, v jakých podmínkách zvířata "žijí", jsou krmena a zabíjena. Zhlédl jsem několik dokumentů a videí (seznam těch nejzásadnějších zde), přečetl x diskuzí, článků na webech jako veganka.cz nebo soucitne.cz a došel k závěru, že dělám dobře. Jsem moc rád, že vím, jak tyhle věci fungují a nežiji ve slepé nevědomosti jako většina lidí kolem (ač připustit si to dalo pořádnou dávku úsilí!), což mě činí šťastným. Jasně, nemůžu říci, že po tomhle zjištění jsou mé emoce jen kladné díky tomu, že se na zabíjení zvířátek nepodílím a svým příkladem se snažím nepřímo ovlivnit i jiné, to ne. Často mě přepadne splín, smutek a zhnusení z toho, jak to je většině jedno, že spotřeba masa stoupá a že zvířata jsou na tom čím dál hůře, že prožívají svůj vlastní holocaust (doporučuji knížku Věčná Treblinka - recenze). Ať už těm, kteří o tom nevědí nic a vědět nechtějí, tak i těm, kteří něco tuší, ba snad ví, ale odmítají to. A i pokud neodmítají a jsou si vědomi (menšina), tak jejich sobeckost a chuť dát si steak, řízek, klobásku nebo šunku je silnější. Avšak pak se myšlenkami vrátím na začátek, že já jsem MIMO tento kruh, a je mi hned lépe.
Přechod od masa mi navíc otevřel škálu nebývalých možností co se týče stravy. Zeleninu (některou) a ovoce jsem jedl rád vždycky, ale přidaly se k tomu dříve opomíjené plodiny jako brokolice, kapusta, květák, dýně či řepa. K tomu jsem si oblíbil fazole, které jsem dřív nemohl ani cítit. I čočku, v polévce či jako burger, mám najednou v oblibě. Mnohem více jím oříšky, ze semínek děláme doma rostlinná mléka (už jsme jich vyzkoušeli, tuším, osm druhů). A to nemluvím o alternativách masa - případně sýrů - jako seitan, robi, ďobáčky, sojový granulát, tempeh, tofu či veganský sýr. Za to všechno vděčím přítelkyni, jež mě k veganství dovedla a skoro denně nám vaří obědy. A dokonce i sem tam vařím něco jednoduchého sám - míchaná tofíčka, grilovanou zeleninu, nějakou tu zeleninovou polévku či špagety na česneku a olivovém oleji -, a to jsem měl k vaření odpor. Tady je k nahlédnutí i můj jídelníček, co jsem si vedl dva měsíce.
Co jsem
jedl dříve? Stačí jen malý příklad: každé ráno jogurt, dopoledne nějaká
sušenka či jiná sladkost, obědy tedy v rámci možností různorodé,
odpoledne ovoce, ale večeře dennodenně pečivo se šunkou či salámem a sýrem. V
několika variantách stále dokola. Jím vlastně i pravidelněji, a i když jsem po přechodu na veg stravu asi 1-2 kila zhubnul, tak teď vážím o něco víc než tomu bylo na začátku září (z 63 kg na necelých 65 kg).
A jaká byla negativa? Prvním je omezené stravování, protože běžné supermarkety a restaurace veganské jídlo v nabídce skoro nemají. Skoro ve všem můžete nalézt sušené mléko, syrovátka nebo vajíčko. Proto cca polovina nákupů je k nám domů pořízena ve zdravých výživách a bioobchodech (Country Life, Bioobchod.cz) a na trzích. Na to jsem si už zvykl.
Druhým záporem je přístup a pohled ostatních. To bolí a mrzí podstatně více. Vyslech jsem si už leccos od rodičů (bílkoviny, bílkoviny, bílkoviny; a co železo?; všeho by se mělo jíst s mírou, maso potřebuješ; taky by tě neubylo ochutnat to a to [v čem bylo např. použito mléko]; až přestaneš být nemocnej, tak mě přesvědčíš, že to k něčemu je...). A taky od "kamarádů" a známých skrze Facebook či od některých z kolegů. XY různých rozmíšek, hádek, nepochopení, arogantních reakcí - často oboustranně - a urážlivých odpovědí. Jen kvůli tomu, že se stravuju a myslím jinak. Jakýkoliv odkaz nebo status, který se jen okrajově mohl dotýkat veganství, byl a je podroben rýpavým komentářům. Většinou čistě prudičským, nikoliv konstruktivním. Pocit izolace. Začátky byly v tomhle těžké. Přečkal jsem je a teď mě případná debata a hádka neodrazuje, i z toho důvodu, že nikdo mi zatím neřekl nic, čím by vyvrátil můj pohled na věc. Nic, co by mě mělo donutit přehodnotit své stanovisko. Většinou si každý pouze bránil to své. Přeci nezačne jen kvůli "mému trendu" přemýšlet o zvířatech jinak než jako o zdroji potravy. (Týká se pouze těch hospodářských; svého psa, kočku nebo morče si každý brání do morku kostí!) A už si vůbec nezkazí chuť k jídlu. Dá se říci, že i kvůli této změně jsem o pár bližních přišel.
Nejlepší je si na to říci, že to má takhle být. Lidi, co mají ve vašem životě zůstat, zůstanou, ti jiní z něj odejdou, vytratí se. Děláme to přece kvůli sobě, ne kvůli ostatním. Tedy kvůli sobě, všem živým tvorům a naší planetě. A za to to snad všechno stojí, ne?
Jonash
