Den se zvířecími mazlíčky

Je hezké žít ve společné domácnosti se psem (nesoucím jméno Nico) a kočkou (Monika jest její jméno), kteří se i mezi sebou mají vcelku rádi. Oba to jsou naši miláčci. Což však nemění nic na tom, že umí být pěkně otravní. A většinou to je pěkně nadyzajnované, jakoby oba měli v sobě budík, případně nějaký skrytý radar. A že to máme s nimi leckdy divoké, o tom bych vás rád přesvědčil v následujících pár odstavcích.

4:45-5:00 - Ač je ještě venku i vevnitř tma, Monika se začíná probouzet, jakoby cítila, že za nějakých 15-30 minut má Klárce zvonit budík na telefonu. Aby na sebe upozornila, začíná si hrát s nabíječkou k telefonu, případně se zkouší nacpat do našeho nočního stolku.

5:05 - Pokud něco prvních pár minut nezabírá, přesune se s hlasitým předením k polštářům a začne si pochutnávat na našich vlasech, vydávajíc pro ni typické mlaskání. Nico v té době stále v poklidu spí u Klářiných nohou (jako jediný z nás všech), buď pod peřinou, anebo v klubíčku na ní.

5:10 - Klára donucena vstát ještě před zazvoněním telefonu jde dát naší milé Monice k snídani půlku kapsičky, protože granule jsou jí samozřejmě málo. V týž čas se vykopnutý Nico přesouvá ke mně pod deku, protože já vstávám až o hodinu později - aby byl vpuštěn dovnitř, zakňučí si nebo několikráte zahrabe packou, takže mu nelze nevyhovět.

5:20 - Monika, dobře najezená, si rozmyslí jít opět zpět do postele, načež začne drábkama škrábat na dveře ložnice, a pokud nikdo neotvírá, tak se na ně i vytrvale věšet.

5:25 - Já ji zuby nehty ignoruju, zpátky ji vpouští Klárka. Já tak můžu opět v klidu spát. (Tedy jestliže nenastane ta varianta, že si opět usmyslí, že přeci jen by jí bylo lépe v obýváku...)

6:20 - Se zvoněním budíku ožije jak Monika, tak Nico. Monička vrní a lehá mi na hrudník, Nikoš se začne točit jak větrník a házet "breakdance" jako b-boys v devadesátkách (rád jezdí na zádech, tak aby se otíral a přinutil člověka ho podrbat na bříšku) a do toho prskat/kýchat, jak to umí jenom on. Je otravný natolik, že ho pouštím z pokoje ven, aby se mohl doběhnout hltavě napít, zakousnout nějaké ty granule a pozdravit se s Klárou, vedle níž ulehá vzápětí na gauč.

6:30 - Já chtě nechtě vstávám taky, vrnící Moniku odsouvajíc na vedlejší peřinu. Ta mě bleskurychle následuje (klidně až na WC, intimity neznaje) a ideálně by dostala ještě druhou snídani, což se rázně zamítá.

7:00 - Klárka odchází do práce, Nico tancuje po pokoji natěšený jít se vyvenčit. Bohužel si většinou musí počkat až na mě. Čekání si zkracuje na koberci, přikrčený jako běžec připravený na startovní čáře, který se dá do běhu směr předsíň vždy, když byť jen naznačím nějaký větší pohyb.

7:20 - Vyklepaný Nico (to není u čivav tak nezvyklé, stačí cizí člověk u, jenž je na blízku v zavřeném prostoru nebo když je venku zima) se konečně dočkává. Začne s vyceněnými zuby běhat dokolečka, hlasitě štěkat (omluva sousedům)... mno, vlastně jásat jako malé děcko. Monika se s ním většinou nechtěně nahání (ráda ho přeskakuje, tak metr do výšky a dva metry do dálky), nebo ho z dálky s přitroublým výrazem pozoruje. Vydávám se s ním na kratičkou procházku kolem baráku, která je tím delší, čím více psů potkáme. (S výrazně ošklivým počasím - hlavně ten déšť - se naopak délka venčení rapidně zkracuje.) Bez vodítka to nejde, to je pak doslova jako utržený ze řetězu a ignoruje jakýkoliv povel.

7:30 - Přicházíme zpátky do bytu a při otevření vstupních dveří většinou popadávají Moniku zaječí sklony a utíká na chodbu... aby se po chvíli z naježeným ocasem vrátila (byla vrácena) zpátky. "Děcka" opouštím a nechávám je na privátu.

17:00 - Při návratu už od výtahu slyším, jak lehce bouchnou dveře a Monika si o ně, na přilepeném koberci, začíná brousit drápky (tuto činnost ráda dělá i na koberci, nebo vlastně kdekoliv, kam se drápy dají zatnout, třeba do pohovky). Nico už kníká na pozdrav. Následuje sladké přivítání (Monička, když se jí nezabrání, opět vyráží zdivočelá na chodbu), které za ty pravidelné malé útrapy stojí, protože vidíte a cítíte, jak bezpodmínečně vás mají zvířata ráda - tohle neplatí samozřejmě jen u těch domácích, ale naprosto u všech.

Monika dostává jídlo, Nico pomazlení; a buď se s ním jde ven na procházku hned (ještě že už se pomalinku otepluje), nebo až navečer. Zvířata pak s námi tráví, pokud jsme doma, celý zbytek odpoledne a večer. Nico leží zachumlán pod dekou nebo ve své kukani, Monika si ráda lehá na své místečko na dece na vyhřátém parapetu či za záclonou pod topením, případně úplně kdekoliv od polštářů na gauči přes prázdný prostředek koberce (poleh á la kachna) až po náš klín či lýtka schovaná pod dekou. Takhle většinou spí až po tu dobu, než jdeme spát sami. Nico dělá to samé, ač spíš než spí, tak poklimbává a čas od času pomrkává kolem, jen někdy dostane rapla a začne si tahat hračky z pelíšku a házet nám je pod nos za jasným účelem... Stejně tak je z ničeho nic na nohou, když se přemístíme do kuchyně (nebo otevřeme ledničku, to zase ožívá Monika) a něco krájíme. Rád si totiž pochutná na syrové okurce nebo mrkvičce.

22:00 - (Nojo, chodíme spát brzo.) Zvířata se přesouvají s námi do ložnice. Nico rychle zabírá prostor pod peřinou, do které se zavrtává jak krtek, Monika většinou přichází jkako dáma, až když se v místnosti zcela setmí - jen aby se neřeklo. S hlasitým, jinak to totiž nejde, předením si v lepším případě ustele v mých nohách, v horším někde vedle hlavy.

Všichni pomalu usínáme: my dva nejstarší s lehce neklidným vědomím, že nás ještě před svítáním probudí zvuky pohybující se nabíječky či okusovaných vlasů...

Jonash