První setkání s "velkochovem"

"Teď už se na tebe mohu dívat klidně; už tě nejím." Franz Kafka

Minulý víkend jsme s Jonášem navštívili chalupu v jižních Čechách. Jonáš si vzpomněl, že poblíž je bývalý kravín, tak jsme se vydali jeho směrem. Již když jsme se blížili k budově, přepadlo nás podivné úzko. Jelikož jsem se bála, tak Joný nakoukl do malého okýnka. Nic neviděl, ale překvapivě uslyšel zvuky. Nahlídla jsem tedy já sama a to, co jsem viděla, mi vzalo dech. 

Na jednom prostoru pípaly stovky housátek. Krmení jim bylo pravidelně posíláno skrz trubku, kde se shromažďovala a dožadovala přídělu. Celá budova byla osamocená - zřejmě proto, že se nejednalo o velkochov v pravém slova smyslu. Nacházela se blízko vesnice, kde pravděpodobně bydlel majitel a zároveň chovatel.  Zdálo se, že vše bylo automatizované, proto nebylo potřeba, aby zde provozovatel pobýval. O to smutnější se všechno zdálo. 

Obešli jsme celý objekt, který byl obklopen polem. Tam jsme objevili kopky špinavé slámy smíchané s bílými pírky. Všude byl cítit pach, který velké větráky odváděly směrem od vesnice.

Najednou se všechny ty dokumenty a fotografie, které jsem viděla dříve, staly realitou. Bylo mi do pláče, přepadla mě úzkost a naprostá beznaděj. Protože mi došlo, že já tohle nijak nezměním. Jediné, co mi pomohlo, byla myšlenka, že se na tom nepodílím a nezvyšuji poptávku. Celý zbytek dne jsem si v hlavě přehrávala to, co jsem viděla, a utvrdilo mě to jen v mém názoru, že zvířata jsou si nám na určité úrovni rovny a rozhodně bychom je neměli jíst nebo jakkoliv zneužívat.

Když jsme procházeli dále vesnicí, zjistili jsme, že je zcela běžné zde mít slepice a krávy za domem. Ovšem u slepic, z pochopitelných důvodů, bohužel byl jen jediný kohout (kam se poděje zbytek narozených kohoutků, můžeme jen hádat). Krávy, pasoucí se na palouku, také vypadaly spokojeně. Matky byly se svými telátky a užívaly si čerstvého vzduchu. Proto to pro mnohé může být rozpor. Ano, mají asi přirozený život, ale stejně, jako i ty z velkochovu, skončí po nějaké době na talíři.




Mimo jiné přes víkend jsem také jedním dechem přečetla knihu Den, kdy jsem se naučil žít (Laurent Gounelle). Bylo zde několik odkazů na odlesňování Amazonského pralesa a ekologie. Takže určitě ji doporučuji jako výbornou knihu nejen osobního rozvoje.

Setkali jste se už s nějakým velkochovem? A jaké byly vaše dojmy? 

Claireh

Update: video pořízené z oné haly najdete na našem Facebooku