Metro 2033 – temná vize Moskvy po jaderné válce

Autor: Dmitrij Gluchovskij

Název knihy: Metro 2033

Rok vydání originálu/česky: 2005/2010

Počet stran: 472

Postapokalyptická tematika je něco, co mě zajímalo už odmala, a to díky legendárním románům, jakými jsou Den trifidů či Malevil, které se ke mně už v raném věku díky rodičům dostaly. Ne že bych neměl rád pozitivní věci, ale mít možnost číst o světu, kde vládnou zcela jiná pravidla než dnes, kde je člověk tlačen do věcí, které by mu nyní připadaly absurdní, a je nucen se chovat tak, aby si stůj co stůj zachránil život v často tristních podmínkách, mě vždy docela fascinovalo. A protože jsem se na začátku září dostal k počítačové hře Fallout 4, v níž na vás výše zmíněné doléhá na plné pecky, přišla chuť i na to si zase nějakou tu knihu z tohoto podžánru sci-fi přečíst.

Tak se ke mně skrze doporučení dostalo právě Metro 2033, o kterém jsem samozřejmě už nějaký ten pátek věděl, že existuje, jen se mi nedostalo do rukou. Ale už za pár dní mi doma přistála celá trilogie, z níž právě první knihu vám chci dnes představit, protože se četla jedním dechem.

Jde o prvotinu ruského spisovatele Dmitrije Gluchovskijho, který za ni dokonce dostal v roce 2007 prestižní ocenění ESFS Awards Eurocon, konkrétně v kategorii „Nejlepší literární debut“. A ono se není moc co divit, na 470 stranách nás čeká temná a ničím nespoutaná jízda, ze které se vám jen velmi neochotně bude chtít vystupovat.

Hned úvod se s ničím nemaže a přenese nás do roku 2033, kdy v moskevském metru přežívají poslední tisíce lidí, kteří přežili jadernou válku, jež zničila svět takový, jaký ho známe. Skrze mladíka Arťoma a jeho rozprávění s dalšími přeživšími se k vám dostávají střípky toho, co se v této nepříliš zářivé současnosti děje, aniž by spousta věcí byla popsána dopodrobna. Jde spíše o různé náznaky a útržky – sám autor se vyjádřil ve smyslu, že čím méně konkrétnosti, tím více prostoru pro čtenářovu fantazii –, přičemž ani samotný zánik světa a okolnosti, které k tomu vedly, nejsou takřka vůbec vysvětleny. A to je z mého pohledu vlastně dobře.

„Hlavní hrdina se vydává na cestu, jejíž výsledek může rozhodnout o bytí a nebytí celého podzemního společenství.“

Hlavní hrdina se následně vydává, ač ne zcela dobrovolně, na cestu, jejíž výsledek může rozhodnout o bytí a nebytí celého podzemního společenství. Tajuplné cestování po moskevském metru umocňují i dva plánky, které jsou v knize k dispozici: na prvním najdeme jednotlivé linky, klasicky barevně značené, v dnešní podobě; na druhém pak stav z roku 2033, kdy je metro rozdělené na mnoho dílčích částí, vládnou v něm různé (nejen) ideologické směry a jednotlivé stanice – jestliže už nejsou opuštěné nebo zcela zničené – tvoří něco jako městské státy, často s vlastními pravidly.

Arťom se tak během výpravy střetne třeba s komunisty, fašisty, jehovisty nebo kanibaly. To působí leckdy až úsměvně. Každý má svoji pravdu, a proto není nouze o různé boje a potyčky. Mě přitom spontánně napadalo, jak by podobná situace vypadala v pražském metru, které za celý život dobře znám, a dost mi to pomáhalo při vizualizaci. Postupem knihou se dostaneme z podzemky i na povrch, a i když tam tolik času nestrávíme, zážitek to není o nic slabší, avšak pořád jde především o vaši představivost.

Příběhu ani závěrečnému rozuzlení nemám moc co vytknout, jen několikrát mi připadalo, že se ve prospěch kladného hrdiny sešlo až moc náhody a štěstí, ale autor si to dokázal v závěru vcelku obhájit. Také mě občas napadaly nějaké otázky technického rázu – šlo by to provést? jak to je s tímhle? –, ale sám nejsem odborník na tuhle problematiku, takže netuším, co by bylo a nebylo po takové katastrofě možné, a beru to tedy jako bernou minci.

Pokud bych měl Metro 2033 ohodnotit číslem, sáhl bych po 90 %. Neubráním se totiž srovnání s knižní sérií Silo, která mě loni opravdu nadchla a přeci jen bych ji (a to jakýkoliv ze tří dílů) hodnotil krapet výše.