Život s úzkostí aneb co se z Insta Stories běžně nedozvíte

Psychickými problémy trpí mnohem více lidí, než by se na první pohled mohlo zdát. Je jich celá řada – deprese (ty opravdové, ne že se jeden den cítíte pod psa, protože se vám něco nepovedlo), úzkosti, různé fobie. A to jsou jenom některé. Údajně až čtvrtina populace trpí nějakou psychickou poruchou, jak bylo zmíněno např. loni v jednom rozhovoru na DVTV. Ale nemluví se o tom, lidi neradi ukazují své slabé stránky a nemluví příliš otevřeně o tom, co je trápí. Naopak v době sociálních sítí je ideální vypadat co nejlépe, spokojeně, šťastně. Což samo o sobě nemusí být úplně zle – když se šíří pozitivní energie, tak nám je všem líp, než když všude kolem sebe vidíte to negativní (i proto už roky nesleduju televizní zprávy a nečtu noviny). Zároveň mi přijde dobré o tom napsat článek, abyste i vy, které tyto problémy trápí, věděli, že nejste sami, i když vám to tak může připadat.

JAK TO MÁM JÁ

Už nějakých 11 let se dennodenně potýkám s úzkostmi (ač prapočátky sahají až do dětství). Mnozí možná neví, co si pod tím představit, a ono to je dost těžké popsat, ozývá se klišé „když jsi to nezažil, tak nevíš“. V mém případě to jsou stavy, jak na psychické, tak fyzické úrovni, kdy na mě padne nejasný strach, který nemá konkrétní podobu. Nebojím se výšek, uzavřených prostor ani pavouků, je to strach z něčeho, co má teprve přijít, přičemž to nemá přesné kontury. Někde jsem četl, že vlastně deprese se týkají toho, co bylo v minulosti, a úzkosti naopak toho, co nás čeká v budoucnosti, a tak to u mě je. A přitom nemusí jít často o kdovíco, pro většinu je dotyčná situace zcela banální, ani se nad ní nezamyslí, ale u mě se může vyskytnout silná nervozita, udělá se mi zle od žaludku nebo se mi začne hůře dýchat – ono rozličných symptomů je až až, snad jakýkoliv fyzický stav vás napadne. Většinou, ne vždy, pak příznaky začínají ustupovat poté, co si situací projdu.

„Úzkosti se bohužel netýkají pouze negativních věcí.“

Můžu uvést příklad. Bohužel se totiž úzkosti nemusí týkat jen na první pohled negativních událostí, ale i těch, na které se těšíte, kde byste se vlastně měli cítit dobře. U mě to je např. návštěva koncertů. Na ty příliš nechodím právě i kvůli těmto potížím. Když chci jít na nějakou akci, tak čím je blíže, tím větší nervozita (jako součást úzkosti) mě při pomyšlení na ni zasáhne. V den konání už jsem dost nesvůj, nemám moc chuť k jídlu apod. Pak se snažím něčím si zaměstnat mozek, to trochu pomáhá, když celou svoji pozornost zaměřím jinam, ač ne vždy to jde. Než mám vycházet, tak mi často je už zle od žaludku, zrychlí se mi tep, je mi zima po těle. A nevím pořádně proč!

Pokud bych se rozhodl zůstat doma, symptomy začnou odeznívat. Když vyrazím ven, tak buď se ještě stupňují, nebo alespoň zůstanou na stejné úrovni. Někdy se může stát, a taky tomu tak bylo, že se vše rozjelo natolik, že to nakonec nedopadlo dobře (třeba jsem zvracel, tak byl konec snažení). Avšak když se mi s vypjetím všech sil podaří na zmíněnou akci (koncert) dorazit, tak poté, co jsem již na místě, začnou příznaky mizet, alespoň ty nejsilnější. Často to je jako mávnutím kouzelného proutku – je vám příšerně, moc nevnímáte svět kolem, abyste po chvíli zjistili, že vlastně je vše oukej a je vám po těle dobře. Dost nad tím pak přemýšlím, že je neuvěřitelné, co v tom mozku probíhá…

„Vše probíhá závratnou rychlostí během pár sekund, nanejvýše minut.“

Podobných situací je mnoho, tohle byla jen jedna z nich. Hodně u cestování, kor letadlem, při návštěvách lékaře, při zařizování věcí kupř. v bance či pojišťovně, různá setkání s lidmi atd. Prostě kde není rutina, i když hned druhým dechem dodávám, že nejen tam, neboť já to mám zafixované třeba i s každodenním chozením do práce a nebývá mi dobře ráno, když vstávám; víkendy a ty dny, kdy mám volno, už mozek rozpozná a je mi dobře. To vše probíhá závratnou rychlostí jen pár sekund, nanejvýše minut, po probuzení.

CO DĚLAT?

A teď co s tím. Pokud vás trápí něco podobného a sami na to nestačíte, určitě vyhledejte odbornou pomoc. Není žádnou ostudou chodit k psychologovi či psychiatrovi a začít se léčit. Naštěstí tabu kolem této problematiky postupně mizí. I proto se může zdát, že dnes má člověk mnohem více podobných problémů, než tomu bylo v minulosti. Ano, dnešní uspěchaná doba zaměřená na peníze a úspěch jistě úzkosti a deprese podporuje, zároveň je prostě fakt, že tohle téma dostává ve veřejném prostoru konečně místo, a to skrze různé rozhovory a články odborníků i těch, kteří si tím sami prošli či stále procházejí.

Za tu dobu jsem toho vyzkoušel hodně: šest let jsem bral léky, které sice byly dobré v tom, že první dva a půl roku mi hodně pomáhaly, ale taktéž se s nimi pojily různé vedlejší příznaky. Stejně tak vlastně do budoucna nic moc nevyřešily – ale rozhodně vás od toho nechci odrazovat, pokud jste na dně, to chraň bůh! (Doplním, že poté jsem tři a půl roku zkoušel několikero prášků jiných, ale ty už ani moc nepomáhaly, tak jsme se je v prosinci 2013 rozhodl po domluvě s mojí doktorkou přestat brát.) V současné době mi jen v nejhorších případech pomáhá Rivotril (dejme tomu něco jako Neurol, který asi mnozí znají), ale snažím se ho brát opravdu co nejméně.

„Dlouhé čekací lhůty na terapie jsou důkazem toho, že psychické problémy řeší mnoho lidí.“

Léky samozřejmě nejsou to jediné, je spousta dalších možností, které můžete zkusit. Třeba psychoterapie – individuální, nebo skupinová –, přičemž každý terapeut k tomu přistupuje trochu jinak. Dají se sehnat i na pojišťovnu, jen budete muset dlouho čekat, ty lhůty bývají týdny až měsíce, což je další důkaz toho, kolik lidí psychické problémy řeší (schválně nepíšu „má“, protože takových je ještě násobně více). Také jsou intenzivní programy, tzv. stacionáře, do kterých máte šanci se dostat, ty jsou denní a trvají několik týdnů v kuse, osobně to doporučuju, pracuje se zde jak s psychikou, tak tělem – různá cvičení apod.

Psychosomatika je už dnes docela uznávaná i mezi klasickými lékaři, to je jedině dobře. Stejně tak ale můžete vyzkoušet alternativní způsoby, tam už je na každém, čemu kdo věří a co se hodlá vyzkoušet. Myslím tím vše od homeopatie přes celostní/čínskou medicínu po kineziologii. Tady nechci nic doporučovat, já vyzkoušel mnohé – a není to levná záležitost, zde pojišťovna bohužel nic nehradí –, a přestože mě z toho nic nevyléčilo, dá se říci, že minimálně mě to posunulo dál nebo ukázalo cestu, kterou se mám ubírat. To je vysoce individuální, vím o přátelích a známých, kterým tyto metody pomohly.

Hlavní je se sebou něco dělat, pracovat na sobě, a to můžete i sami doma. Nepůjde to hned, nepůjde to snadno, ale v něčem vám to jistě pomůže, např. zvýší sebevědomí. Nemá moc cenu si jen někomu stěžovat (jak já to znám!), protože tím ničeho nedosáhnete. A ještě od okolí, které s tím nemá zkušenosti, uslyšíte věty jako „Tak na to prostě nemysli!“ nebo „Tak jdi ven se provětrat, to ti pomůže.“ Nejspíš se vám jen po vyslechnutí těchto úžasných rad otevře kudla v kapse. Já třeba začal od letošního července pravidelně běhat a od září se mi podařilo zařídit si práci z domova, což jsou věci, které mě sice úzkostí nezbavily, ale pomáhají mi to lépe zvládat.

NEVZDÁVEJTE TO!

V dnešní době internetové má každý šanci toho se sebou dělat více než v minulosti; informací, k nimž se na pár kliknutí dostanete, je spousty. Jasně, některé články jsou jen reklamou na tu či onu metodu, ale pokud máte nějaké kritické myšlení, intuici a zdravý rozum (možná vtipné v kontextu toho, o čem se bavíme), tak z toho dokážete vyselektovat ty, co vám pomohou. Budu vám držet palce.

A kdybyste měli potřebu se podělit se svýmu zkušenostmi, klidně mi napište na náš společný e-mail touchoflovershands@gmail.com anebo níže do komentářů. Pro jistotu jen na závěr dodám, že toto je čistě moje osobní zkušenost a nejedná se o žádný odborný článek.