Když k nám Harryho přinesla kamarádka, byl taková hromádka neštěstí. Dávno nevrtěl ocasem, odevzdaně koukal a čekal, co bude. Těžko říct, kolik mu je doopravdy let, ale vypadá to, že nejspíš kolem sedmnácti nejméně. Staříček se prostě doma nehodil, a tak jsme se ho s Jirkou, mým přítelem, ujali. Kříženec špice, úplně slepý, kulatá záda, to bylo to první, co jsme o Harrym zjistili. S Jiřím jsme se do toho prostě pustili z gruntu. Harryho jsme ostříhali, vykoupali, vyčesali, oddredovali a odvezli na veterinu.
Po návštěvě veteriny se ten seznam nedobrých zpráv trochu prodloužil. Zúžený jícen, zvětšené srdce, nádor v tlamičce, záněty zubů, zánět trávicího traktu, na třech místech staré zranění páteře, bolesti kyčlí, podvýživa, krev v oku, jedno lezlo z důlku ven a druhé se zase naopak ztrácelo, jizva v oku, na třikrát zlomený ocásek, špína v uších, zánět předkožky, sotva chodil, a ty zuby... to pan veterinář ještě neviděl. Odvezli jsme si z veteriny spoustu léků, rad a Harry krásně čistou tlamičku bez bolavých zubů a zubního kamene. Prosím pěkně, podívejte se na tu fotku těch odstraněných zubů které měl Harry v tlamě. Jemu ty vypadené zuby vlastně držely na zubním kameni. Není divu, že byl tak strašně hubenej, jak by se s tím mohl najíst! Léky na srdce, asi šest druhů kapek do očí, mastičky, vitamíny, jídlo, šampon na pomoc s nemocnou kůží a hurá domů.
Nehodlám protahovat popisování detailů o tom, jak Harrymu bylo. Ve stručnosti – už to prostě vzdával.
Měl strach jít ven z bytu se venčit – co kdybychom se už nevrátili do toho tepla, že jo. Narážel do všeho, v noci plakal ze spaní a vůbec to bylo prostě těžké. Nijak se neprojevoval, byl potichoučku. Nikdy neštěkal. Byl zkřehlý, hodně spal. A ještě něco - jelikož byl velmi dlouho zavřený sám v místnosti, v nějakém domě, a podíval se ven, jen když moje kamarádka, která ho našla, se dostala k tomu, že si jej vyprosí na procházku. Tak je jasné, že se neuměl venčit venku, no jo. Těžko říct, jak dlouho tam byl, ale málo to nebylo, odhadovaly jsme s kámoškou tak dva roky. Bez lidského kontaktu, izolace, zima, žádný pelech... a za těmi dveřmi pokoje bylo slyšet ostatní psy a život.
Ani se nedivím, že to vzdával. Místnost v domě měl opustit, protože najednou byla potřeba a v půli října měl tenhle staříček jít do venkovního kotce, bez vyhřívání, slepý, podvyživený. Kolik dní byste tipovali, že by tam asi tak přežil? Dva?
No co už, Harryho máme my, co dělat, víme, tak jsme se do toho prostě pustili.
Harry má krásný pelíšek. Obrovskou duchnu jsme přeložili na čtvrtiny a povlékli dětským povlečením. Harry ale do pelíšku nechodí. Hledá pití, hledá jídlo, hodně spí. Naštěstí náš pan domácí – pes Karel – se o toto velmi rychle postaral. Kája vodil Harryho na pití. Snažil se ho navádět na spaní v měkkém. Chodil nás informovat, když Harry zabloudil v bytě. Musíme naučit Harryho, aby se venčil. Nesmíme myslet na to, že prý máme jen tak dva, tři měsíce s Harrym, budeme dělat jakože nic a uvidíme. Za dva týdny Harry pochopil to venčení a doma už loužičky nejsou. Jupí! Pořád spí, ale to je prý normální... Ty tři měsíce uplynuly jako voda. Pořád jsme venčili, krmili, vařili, hodiny a hodiny Harryho hladili. Chodila jsem Harryho uspávat večer, ležela jsem s ním v pelechu dokud neusnul, a když se v noci vzbudil, tak jsem šla zase za ním. Učíme se radovat a ráno se vítat a mazlit.
Předpověď pouhých “dvou až tří” měsíců máme za sebou a Harry je štramák!
A pak začly pořádné pokroky. Radujeme se den co den.
Harry už nosí nahoře ocásek, když se venčíme! Harry nás začal vítat, když přijdeme domů! Jezdí autem jako kdyby se nechumelilo. Chodí si pro pohlazení už sám! V noci spí celou noc a ani se nebudí ze sna. Harry už umí nastoupit sám do výtahu. Harrymu se spravil hrb, začal kousat jídlo, přinesl ponožku, že si budeme hrát, když ho vytočili hluční sousedi začal pořádně štěkat.
Prej “dva tři měsíce”! Harry má jiný názor. Bude s námi stoprocentě mnohem dýl. Má se k světu a vypadá líp a líp. Je s ním strašná sranda. Kája s Harrym se celkem sehráli a vymýšlejí společně opravdu skvělé nápady. Například vyřvávat celej den pěkně unisono, protože venku zaslechli troubení auta. Supr, sousedi nás budou milovat. A co třeba vybufetit odpadkový koš a vyžrat všechno, co tam najdou? No jasně. Několikrát. A taky vytahují prádlo z prádelního koše. Výborná kooperace, to máte vidět jak páprda Harry nadšeně tahá spoďáry a zdrhá s nimi z koupelny jako s nebáječnějším úlovkem, zatímco Kája se noří v ponožkách a hledá nejvoňavější kousek. Harry dokonce ukradl topinku, a tak jsme zjistili, že má rád chleby a hlavně, že už může pořádně kousat. Užívá si, že má zase dobré zuby – chroustá topinku, ale moc toho nejí, spíš to vyplivuje, prostě si to kousání užívá, a to kdysi nemohl rozkousnout ani piškot.
Večer se chodí hladit. Nejdřív na jednu stranu postele za Jirkou, ten to vydrží tak hodinku, pak za mnou, zase hodinku a pak zase Jirka, než prostě usneme anebo nám upadnou ruce od hlazení. A ráno se vítáme, to se dělá tak, že se radostně píská “dobré rááánooo klucíí” a jde se do postele, všichni se ňufáme a chumláme do peřin. Harry skáče! Harry už chodí z výtahu a do výtahu, jako kdyby v něm jezdil odjakživa. A dokonce už se venčí bez vodítka. Venčí se samostatně – terén zná a ví, kudy se chodí a kde bydlíme. Ví přesně, kde jsou piškoty a že po venčení má na jeden nárok – a toho nároku se rozhodně dožaduje v případě že neschopný venčící zapomene. Přinesl nám balónek. Ukradl mi čipsy přímo z misky – prostě se po čichu připlížil, chramst a zdrhá s tlamičkou plnou čipsů. Nejenže štěká, ale už i vrčí. A proháníme fenky. Harry sice nevidí, a tak jde občas prostě na druhou stranu, ale když ucítí fenku, omládne o deset let a oslňuje všechny kolemjdoucí. Harry skáče, prosím pěkně. Našli jsme ho takhle jednou na posteli, protože si prostě vyskočil. Už ho asi nebolí záda tolik jako předtím. A hopsá i venku, nadává když někdo štěká, nebo když Kája nosí hračky a vrčí. Ale zase chrání Káju, když je nějaký průser, to oni kluci drží pospolu.
Harry je boží. Mazílek domácí, láska úžasná, chlupáček k sežrání! Jsme rádi, že ho máme. Prožili jsme spolu krásné vánoce a těšíme se na další. Jsme skvělý tým, sehraní jako jeden!
Za chvíli je to rok, co máme Harryho, a nebylo dne, kdy bychom litovali, že jsme se ho ujali. Harry je nejen vtipálek a vnesl nám do života trochu vzrůšo, ale spoustu nás toho naučil.
Vemte si, že je to slepý stařík. Bůh ví, co všechno zažil a asi toho moc pěkného nebylo, ale prostě to všechno bere, jak to je. Nemá žádný mindrák, že by mu někde chybělo, oslňuje fenky i kolemjdoucí s obrovskou sebejistotou. Seběvědomí by mohl vyučovat. Ničeho se nebojí, má radost z maličkostí, z výletu, z dobrého drbání. Umí si užívat život. Naučil nás zpomalit a užívat si den. Byla doba kdy jsme prostě měli jen “dny” a čekali jsme, jak se ujme léčba... a tak nás vlastně naučil být víc v přítomnosti, užívat si, co máme. A taky nevzdávat se! Harry, po tom, co všechno zažil, se prostě nevzdal. Naučil nás vrtět ocáskem, i když jsme bolaví, unavení a smutní. Strašně moc se s ním nasmějeme, každý den se těšíme domů za klukama, že si budeme hrát, že budeme spolu lítat po venku, že se budeme u večerního filmu škrabat na stehýnku a na zádech. Jooo, tady to je to místečko, jojo... Obrovská odvaha, síla, vůle. Harry je velikán.
Jsme šťastní, že se máme. Děkujeme, že si nás našel. A i když nám čas utíká a ten společný se krátí, tak si umíme užívat toho, co máme, a je nám spolu báječně. Harry je dar. Stmelil rodinu, posílil vztahy, inspiroval spousty lidí, díky němu se nám vydařily sbírky na útulky líp, jak kdy předtím, jeho příběh je krásný a ještě nekončíme. No prostě jsem z něj na větvi, fakt jo :)
Nehodlám protahovat popisování detailů o tom, jak Harrymu bylo. Ve stručnosti – už to prostě vzdával.
Měl strach jít ven z bytu se venčit – co kdybychom se už nevrátili do toho tepla, že jo. Narážel do všeho, v noci plakal ze spaní a vůbec to bylo prostě těžké. Nijak se neprojevoval, byl potichoučku. Nikdy neštěkal. Byl zkřehlý, hodně spal. A ještě něco - jelikož byl velmi dlouho zavřený sám v místnosti, v nějakém domě, a podíval se ven, jen když moje kamarádka, která ho našla, se dostala k tomu, že si jej vyprosí na procházku. Tak je jasné, že se neuměl venčit venku, no jo. Těžko říct, jak dlouho tam byl, ale málo to nebylo, odhadovaly jsme s kámoškou tak dva roky. Bez lidského kontaktu, izolace, zima, žádný pelech... a za těmi dveřmi pokoje bylo slyšet ostatní psy a život.
Ani se nedivím, že to vzdával. Místnost v domě měl opustit, protože najednou byla potřeba a v půli října měl tenhle staříček jít do venkovního kotce, bez vyhřívání, slepý, podvyživený. Kolik dní byste tipovali, že by tam asi tak přežil? Dva?
No co už, Harryho máme my, co dělat, víme, tak jsme se do toho prostě pustili.
Harry má krásný pelíšek. Obrovskou duchnu jsme přeložili na čtvrtiny a povlékli dětským povlečením. Harry ale do pelíšku nechodí. Hledá pití, hledá jídlo, hodně spí. Naštěstí náš pan domácí – pes Karel – se o toto velmi rychle postaral. Kája vodil Harryho na pití. Snažil se ho navádět na spaní v měkkém. Chodil nás informovat, když Harry zabloudil v bytě. Musíme naučit Harryho, aby se venčil. Nesmíme myslet na to, že prý máme jen tak dva, tři měsíce s Harrym, budeme dělat jakože nic a uvidíme. Za dva týdny Harry pochopil to venčení a doma už loužičky nejsou. Jupí! Pořád spí, ale to je prý normální... Ty tři měsíce uplynuly jako voda. Pořád jsme venčili, krmili, vařili, hodiny a hodiny Harryho hladili. Chodila jsem Harryho uspávat večer, ležela jsem s ním v pelechu dokud neusnul, a když se v noci vzbudil, tak jsem šla zase za ním. Učíme se radovat a ráno se vítat a mazlit.
Předpověď pouhých “dvou až tří” měsíců máme za sebou a Harry je štramák!
A pak začly pořádné pokroky. Radujeme se den co den.
Harry už nosí nahoře ocásek, když se venčíme! Harry nás začal vítat, když přijdeme domů! Jezdí autem jako kdyby se nechumelilo. Chodí si pro pohlazení už sám! V noci spí celou noc a ani se nebudí ze sna. Harry už umí nastoupit sám do výtahu. Harrymu se spravil hrb, začal kousat jídlo, přinesl ponožku, že si budeme hrát, když ho vytočili hluční sousedi začal pořádně štěkat.
Prej “dva tři měsíce”! Harry má jiný názor. Bude s námi stoprocentě mnohem dýl. Má se k světu a vypadá líp a líp. Je s ním strašná sranda. Kája s Harrym se celkem sehráli a vymýšlejí společně opravdu skvělé nápady. Například vyřvávat celej den pěkně unisono, protože venku zaslechli troubení auta. Supr, sousedi nás budou milovat. A co třeba vybufetit odpadkový koš a vyžrat všechno, co tam najdou? No jasně. Několikrát. A taky vytahují prádlo z prádelního koše. Výborná kooperace, to máte vidět jak páprda Harry nadšeně tahá spoďáry a zdrhá s nimi z koupelny jako s nebáječnějším úlovkem, zatímco Kája se noří v ponožkách a hledá nejvoňavější kousek. Harry dokonce ukradl topinku, a tak jsme zjistili, že má rád chleby a hlavně, že už může pořádně kousat. Užívá si, že má zase dobré zuby – chroustá topinku, ale moc toho nejí, spíš to vyplivuje, prostě si to kousání užívá, a to kdysi nemohl rozkousnout ani piškot.
Večer se chodí hladit. Nejdřív na jednu stranu postele za Jirkou, ten to vydrží tak hodinku, pak za mnou, zase hodinku a pak zase Jirka, než prostě usneme anebo nám upadnou ruce od hlazení. A ráno se vítáme, to se dělá tak, že se radostně píská “dobré rááánooo klucíí” a jde se do postele, všichni se ňufáme a chumláme do peřin. Harry skáče! Harry už chodí z výtahu a do výtahu, jako kdyby v něm jezdil odjakživa. A dokonce už se venčí bez vodítka. Venčí se samostatně – terén zná a ví, kudy se chodí a kde bydlíme. Ví přesně, kde jsou piškoty a že po venčení má na jeden nárok – a toho nároku se rozhodně dožaduje v případě že neschopný venčící zapomene. Přinesl nám balónek. Ukradl mi čipsy přímo z misky – prostě se po čichu připlížil, chramst a zdrhá s tlamičkou plnou čipsů. Nejenže štěká, ale už i vrčí. A proháníme fenky. Harry sice nevidí, a tak jde občas prostě na druhou stranu, ale když ucítí fenku, omládne o deset let a oslňuje všechny kolemjdoucí. Harry skáče, prosím pěkně. Našli jsme ho takhle jednou na posteli, protože si prostě vyskočil. Už ho asi nebolí záda tolik jako předtím. A hopsá i venku, nadává když někdo štěká, nebo když Kája nosí hračky a vrčí. Ale zase chrání Káju, když je nějaký průser, to oni kluci drží pospolu.
Harry je boží. Mazílek domácí, láska úžasná, chlupáček k sežrání! Jsme rádi, že ho máme. Prožili jsme spolu krásné vánoce a těšíme se na další. Jsme skvělý tým, sehraní jako jeden!
Za chvíli je to rok, co máme Harryho, a nebylo dne, kdy bychom litovali, že jsme se ho ujali. Harry je nejen vtipálek a vnesl nám do života trochu vzrůšo, ale spoustu nás toho naučil.
Vemte si, že je to slepý stařík. Bůh ví, co všechno zažil a asi toho moc pěkného nebylo, ale prostě to všechno bere, jak to je. Nemá žádný mindrák, že by mu někde chybělo, oslňuje fenky i kolemjdoucí s obrovskou sebejistotou. Seběvědomí by mohl vyučovat. Ničeho se nebojí, má radost z maličkostí, z výletu, z dobrého drbání. Umí si užívat život. Naučil nás zpomalit a užívat si den. Byla doba kdy jsme prostě měli jen “dny” a čekali jsme, jak se ujme léčba... a tak nás vlastně naučil být víc v přítomnosti, užívat si, co máme. A taky nevzdávat se! Harry, po tom, co všechno zažil, se prostě nevzdal. Naučil nás vrtět ocáskem, i když jsme bolaví, unavení a smutní. Strašně moc se s ním nasmějeme, každý den se těšíme domů za klukama, že si budeme hrát, že budeme spolu lítat po venku, že se budeme u večerního filmu škrabat na stehýnku a na zádech. Jooo, tady to je to místečko, jojo... Obrovská odvaha, síla, vůle. Harry je velikán.
Jsme šťastní, že se máme. Děkujeme, že si nás našel. A i když nám čas utíká a ten společný se krátí, tak si umíme užívat toho, co máme, a je nám spolu báječně. Harry je dar. Stmelil rodinu, posílil vztahy, inspiroval spousty lidí, díky němu se nám vydařily sbírky na útulky líp, jak kdy předtím, jeho příběh je krásný a ještě nekončíme. No prostě jsem z něj na větvi, fakt jo :)
Dohlížíme na dobrý spánek
Úryvek z toho, co měl Harry v tlamičce
Začátek prosince - ještě bolavá záda
Uspáváme
Zachumlaný vánoční Harry
"Óóó... hlaď mě ještě hoďku, dvě."
"Koupání já nerad."
Veselej děda
Jedná se o externí článek od Elisabeth Greendot
Líbil se vám článek? Pokud ano, přidejte si do oblíbených naši stránku na Facebooku a žádný další vám neunikne :)
2 komentáře:
Krásný příběh o vztahu člověka ke všemu živému, kéž by to lidé uměli ve velkém, k sobě, ke zvířatům, k přírodě jako takové - bylo by lépe na světě všem.
Skveli lide a pejsek.Drzte se prejeme,jeste hodne krasnych zazitku. Pejskovi hodne zdravi a mnoho krasnych chvil s panicky. Lidi jste skveli.
Okomentovat