Den se zvířecími mazlíčky

Je hezké žít ve společné domácnosti se psem (nesoucím jméno Nico) a kočkou (Monika jest její jméno), kteří se i mezi sebou mají vcelku rádi. Oba to jsou naši miláčci. Což však nemění nic na tom, že umí být pěkně otravní. A většinou to je pěkně nadyzajnované, jakoby oba měli v sobě budík, případně nějaký skrytý radar. A že to máme s nimi leckdy divoké, o tom bych vás rád přesvědčil v následujících pár odstavcích.

4:45-5:00 - Ač je ještě venku i vevnitř tma, Monika se začíná probouzet, jakoby cítila, že za nějakých 15-30 minut má Klárce zvonit budík na telefonu. Aby na sebe upozornila, začíná si hrát s nabíječkou k telefonu, případně se zkouší nacpat do našeho nočního stolku.

5:05 - Pokud něco prvních pár minut nezabírá, přesune se s hlasitým předením k polštářům a začne si pochutnávat na našich vlasech, vydávajíc pro ni typické mlaskání. Nico v té době stále v poklidu spí u Klářiných nohou (jako jediný z nás všech), buď pod peřinou, anebo v klubíčku na ní.

5:10 - Klára donucena vstát ještě před zazvoněním telefonu jde dát naší milé Monice k snídani půlku kapsičky, protože granule jsou jí samozřejmě málo. V týž čas se vykopnutý Nico přesouvá ke mně pod deku, protože já vstávám až o hodinu později - aby byl vpuštěn dovnitř, zakňučí si nebo několikráte zahrabe packou, takže mu nelze nevyhovět.

5:20 - Monika, dobře najezená, si rozmyslí jít opět zpět do postele, načež začne drábkama škrábat na dveře ložnice, a pokud nikdo neotvírá, tak se na ně i vytrvale věšet.

5:25 - Já ji zuby nehty ignoruju, zpátky ji vpouští Klárka. Já tak můžu opět v klidu spát. (Tedy jestliže nenastane ta varianta, že si opět usmyslí, že přeci jen by jí bylo lépe v obýváku...)

6:20 - Se zvoněním budíku ožije jak Monika, tak Nico. Monička vrní a lehá mi na hrudník, Nikoš se začne točit jak větrník a házet "breakdance" jako b-boys v devadesátkách (rád jezdí na zádech, tak aby se otíral a přinutil člověka ho podrbat na bříšku) a do toho prskat/kýchat, jak to umí jenom on. Je otravný natolik, že ho pouštím z pokoje ven, aby se mohl doběhnout hltavě napít, zakousnout nějaké ty granule a pozdravit se s Klárou, vedle níž ulehá vzápětí na gauč.

6:30 - Já chtě nechtě vstávám taky, vrnící Moniku odsouvajíc na vedlejší peřinu. Ta mě bleskurychle následuje (klidně až na WC, intimity neznaje) a ideálně by dostala ještě druhou snídani, což se rázně zamítá.

7:00 - Klárka odchází do práce, Nico tancuje po pokoji natěšený jít se vyvenčit. Bohužel si většinou musí počkat až na mě. Čekání si zkracuje na koberci, přikrčený jako běžec připravený na startovní čáře, který se dá do běhu směr předsíň vždy, když byť jen naznačím nějaký větší pohyb.

7:20 - Vyklepaný Nico (to není u čivav tak nezvyklé, stačí cizí člověk u, jenž je na blízku v zavřeném prostoru nebo když je venku zima) se konečně dočkává. Začne s vyceněnými zuby běhat dokolečka, hlasitě štěkat (omluva sousedům)... mno, vlastně jásat jako malé děcko. Monika se s ním většinou nechtěně nahání (ráda ho přeskakuje, tak metr do výšky a dva metry do dálky), nebo ho z dálky s přitroublým výrazem pozoruje. Vydávám se s ním na kratičkou procházku kolem baráku, která je tím delší, čím více psů potkáme. (S výrazně ošklivým počasím - hlavně ten déšť - se naopak délka venčení rapidně zkracuje.) Bez vodítka to nejde, to je pak doslova jako utržený ze řetězu a ignoruje jakýkoliv povel.

7:30 - Přicházíme zpátky do bytu a při otevření vstupních dveří většinou popadávají Moniku zaječí sklony a utíká na chodbu... aby se po chvíli z naježeným ocasem vrátila (byla vrácena) zpátky. "Děcka" opouštím a nechávám je na privátu.

17:00 - Při návratu už od výtahu slyším, jak lehce bouchnou dveře a Monika si o ně, na přilepeném koberci, začíná brousit drápky (tuto činnost ráda dělá i na koberci, nebo vlastně kdekoliv, kam se drápy dají zatnout, třeba do pohovky). Nico už kníká na pozdrav. Následuje sladké přivítání (Monička, když se jí nezabrání, opět vyráží zdivočelá na chodbu), které za ty pravidelné malé útrapy stojí, protože vidíte a cítíte, jak bezpodmínečně vás mají zvířata ráda - tohle neplatí samozřejmě jen u těch domácích, ale naprosto u všech.

Monika dostává jídlo, Nico pomazlení; a buď se s ním jde ven na procházku hned (ještě že už se pomalinku otepluje), nebo až navečer. Zvířata pak s námi tráví, pokud jsme doma, celý zbytek odpoledne a večer. Nico leží zachumlán pod dekou nebo ve své kukani, Monika si ráda lehá na své místečko na dece na vyhřátém parapetu či za záclonou pod topením, případně úplně kdekoliv od polštářů na gauči přes prázdný prostředek koberce (poleh á la kachna) až po náš klín či lýtka schovaná pod dekou. Takhle většinou spí až po tu dobu, než jdeme spát sami. Nico dělá to samé, ač spíš než spí, tak poklimbává a čas od času pomrkává kolem, jen někdy dostane rapla a začne si tahat hračky z pelíšku a házet nám je pod nos za jasným účelem... Stejně tak je z ničeho nic na nohou, když se přemístíme do kuchyně (nebo otevřeme ledničku, to zase ožívá Monika) a něco krájíme. Rád si totiž pochutná na syrové okurce nebo mrkvičce.

22:00 - (Nojo, chodíme spát brzo.) Zvířata se přesouvají s námi do ložnice. Nico rychle zabírá prostor pod peřinou, do které se zavrtává jak krtek, Monika většinou přichází jkako dáma, až když se v místnosti zcela setmí - jen aby se neřeklo. S hlasitým, jinak to totiž nejde, předením si v lepším případě ustele v mých nohách, v horším někde vedle hlavy.

Všichni pomalu usínáme: my dva nejstarší s lehce neklidným vědomím, že nás ještě před svítáním probudí zvuky pohybující se nabíječky či okusovaných vlasů...

Jonash

Nejlepší počiny Stephena Kinga, část 2. - filmy

Mainský autor Stephen King (S. K.) je mým nejoblíbenějším spisovatelem už od té doby, co jsem si v nějakých 14 letech přečetl jeho horor Řbitov zviřátek, o němž jsem na základní škole psal do čtenářského deníku. (A kde mi učitelka chtěla opravit nespisovaný název díla, který je však záměrem. V originále se jmenuje Pet Sematary čili hned několik překlepů ve slově "hřbitov".) Krátce na to jsem se dostal k výborné knížce Pavučina snů, kde se objevují mimozemšťané, kterým se hlavní hrdinové musejí postavit, a bylo mi jasné, že jen u těchto dvou Kingových počinů nezůstanu. Od té doby jsem z takřka 70 románů a povídkových sbírek jich přečetl už 40, přičemž další kusy na mě čekají v knihovně, a proto jsem se rozhodl sepsat žebříček 5 nejoblíbenějších knih a 5 filmových adaptací, jež by podle mě měl přečíst/vidět nejen každý fanda tohoto šedovlasého, tlustými skly obrýleného spisovatele, ale i ti, kteří tíhnou k hororům a temným příběhům či mají rádi kvalitní filmovou podívanou.

V prvním článku jsem uvedl svoji oblíbenou pětici románů, v tom dnešním se zaměřím na pětici filmových adaptací, které jsou v mých očí ty nejlepší. Je sice pravda, že jsem hned několik snímků, o kterých vím, že vznikly, neviděl, přesto si myslím, že ty nejzásadnější mám za sebou - ať už podle popularity, tak hodnocení uživatelů na serverech jako ČSFD nebo IMDB.

TOP 5 FILMOVÝCH POČINŮ

  

5. Stůj při mně (novela Tělo) [1986]

Anotace: "V lesní chatě na okraji Castle Rock, městečka uprostřed oregonských lesů, dvanáctiletý Gordie La Chance spřádá plány na neobvyklý výlet, který by měl navždy změnit jeho život. Jeho nejlepší kamarád Vern totiž slyšel, jak jeho starší bratr mluví s přítelem o nalezení mrtvoly hluboko v lesích a Gordie spolu s bojácným Vernem, tvrďákem Chrisem a odvážným Teddym zorganizuje výpravu za dobrodružstvím, která se změní v odyseu, při níž chlapci poznají především sami sebe. Cesta začíná nevinně, ale sen o tom, že se stanou hrdiny města, všechny čtyři podrobí zkoušce, jakou si nedokázali představit."

Hned u několika filmů, které jsem vybral, byste nepoznali - neznáte-li Kingovi tvorbu -, že se jedná právě o počin tohoto velikána. Protože se vůbec nejedná o žádný horor. Tento je prvním z nich. Příběh o silném přátelství (a jeho strastech) party mladých kluků, kteří se vydají vstříc dobrodružství a dospívajícímu životu. Mladí herci zvládli své role výborně (třeba River Phoenix, který už je bohužel více jak dvacet let po smrti) a byla radost se na ně dívat. O emoce tu není nouze.

4. Nadaný žák [1998]

Anotace: "Šestnáctiletý středoškolák Todd Bowden (Brad Renfro) odhalí v osamělém starém sousedovi nacistického válečného zločince Kurta Dussandera (Ian McKellen). Bývalý velitel koncentračních táborů se již mnoho let skrývá pod falešnou identitou v mírumilovném americkém městečku. Todd však své závažné odhalení neohlásí. Je jakýmsi zvráceným způsobem fascinován holocaustem a vydíráním přinutí Dussandera, aby mu detailně vyprávěl o mučení a plynových komorách. Mezi nadaným mladíkem a starcem s otřesnou minulostí pomalu vzniká zvláštní pouto, jehož důsledky budou strašlivé..."

Na čsfd jsem po jeho zhlédnutí napsal: "Jedno z nejlepších knižních zpracování S. Kinga. Výborné herecké výkony jak Ian McKellena, představitele vysloužilého nacisty, tak Brada Renfroa, jenž zde hraje mladého, zvídavého a ne tak úplně normálního kluka. Temná atmosféra vás prostě musí dostat do kolen. Závěr je sice trochu jiný než v knize, přesto působivý. Rozhodně mě tento film velmi příjemně překvapil (a zároveň děsil svojí syrovostí), a proto 90 %." Viděl jsem jej zatím pouze jednou, už to jsou skoro 4 roky, ale silný zážitek ve mně zůstává doposud.

3. Osvícení [1980]

Anotace: "Spisovatel Jack Torrance hledá klidné místo pro psaní svého nového románu, a tak přijímá nabídku dělat správce odlehlého horského hotelu. Při úvodním pohovoru se dozvídá mimo jiné hrůznou historku o svém předchůdci, který zešílel ze samoty a odloučení a zavraždil svou ženu a dvě dcery... po příjezdu Jack ubytuje svou rodinu a začíná psát knihu. Brzy však zjišťuje, že samota uprostřed hor je tísnivá a také on začíná přicházet o rozum."

Vlastně jediný čistý horor v mém žebříčku, který má ve své knižní předloze už i pokračování (román Doktor Spánek z roku 2013). Klasika žánru. Památné děsivé scény. Tísnivá atmosféra. Děs. Možná životní výkon Jacka Nicholsona (dobře, ten těch nezapomenutelných výkonů má hned několik, kupříkladu z Přeletu nad kukaččím hnízdem). Film patří na čsfd jak mezi 60 nejlepších snímků, tak mezi 50 nejoblíbenějších. Přesto s ním byl S. King nespokojen a podílel se o 17 let později na třídílné televizní adaptaci, která však skončila neúspěchem.

2. Zelená míle [1999]

Anotace: "Na začátku příběhu se potkáme se starým mužem Paulem Edgecombem (Dabbs Greer). Žije v domově s pečovatelskou službou a právě se dojatě dívá na starý film s Fredem Astairem. Snad až příliš dojatě, protože jedna ze sester ho musí zkontrolovat, když slyší všechny ty vzlyky. Paul je tak naměkko, že jí začne vypravovat svůj příběh starý 60 let, který ještě nikomu nevypravoval. Kolem roku 1935 v Louisianě, mladý Paul (teď už Tom Hanks) pracuje jako dozorce ve vězení pro těžké zločince, kteří jsou odsud posíláni na smrt. Paul není jen "zaměstnancem", ale bystrým pozorovatelem, který citlivě vnímá rázovité postavy těžkých zločinců i jejich osudy. Setkává se například s s černým obrem Johnem, který má ruce jako lopaty a je obviněn z vraždy dvou dětí. Nemůže uvěřit, že člověk, který se bojí spát potmě by byl schopen tak hrůzného činu. Je tu také hluboce věřící Arlen, a bláznivý psychopat zvaný Divoký Bill, ale je tu také ta hrůzostrašná chodba, natřená na zeleno, které všichni říkají "Zelená míle", je to cesta, na konci které čeká smrt, pokud se nestane zázrak."

Režisér Frank Darabont umí Kingovky ztvárnit nejlépe. Natočil (bohužel jen) tři, dvě jsou v tomto žebříčku. A kdo by neznal právě Zelenou míli. Skvělé herecké výkony včele s neprávem odsouzeným, nadpřirozenou schopností obdařeným Michaelem Clarkem Duncanem (který před dvěma a půl lety zemřel; nechť odpočívá v pokoji), vězeňským dozorcem Tomem Hanksem či hajzlíkem v podání Douga Hutchisona těží z propracovaného scénáře, který i při stopáži více jak tří hodin neztrácí dech. Je tu hned několik na psychiku náročných scén plných emocí (závěr opravdu "bolí"), které mě vždy donutí k slzám. Zároveň je v tom cosi krásného, nadzemského. Právem se snímek nachází v top pětce serveru čsfd.
   

1. Vykoupení z věznice Shawshank [1994]

Anotace: "Strach dělá z lidí vězně. Naděje jim dává křídla. Film natočený podle novely Stephena Kinga. Strhující příběh o přátelství, naději a moudrosti s velmi výraznými hereckými i charakterovými osobnostmi. Andy Dufresne (Tim Robbins) přichází do vězení v Shawshanku jako nový vězeň podezřelý z vraždy. Spřátelí se s doživotně odsouzeným Redem (Morgan Freeman) a společně se snaží přežít v nelidském prostředí vězeňského systému. Odmítají upadnout do rezignace a dodávají naději sobě i spoluvězňům. Film získal mnoho ocenění filmové kritiky a díky svému hluboce humánnímu poselství, skvělým hereckým výkonům a působivému zpracování byl 7 x nominován na Oscara - za nejlepší film, herce v hlavní roli (Morgan Freeman), nejlepší scénář, kameru, hudbu, střih a zvuk."

Stále nechápu, že tento uživatelsky nejlépe hodnocený film nezískal ani jednoho Oscara (protože mu je ufoukli Pulp Fiction a zejména Forrest Gump aneb silný to filmový rok 1994). Darabont se opět vyznamenal. Ústřední herecká dvojice, to je radost pohledět. M. Freemana mám rád už delší dobu, patří k mým desíti nejoblíbenějším hercům, Tima Robbinse naopak opěvuji pouze zde. Novelu Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank jsem četl až o mnoho let později - není moc dlouhá, a proto je skvělé, že se vše hlavní dostalo i do filmu. (A stojí určitě i za přečtení, anebo za poslech v případě audio verze, kterou namluvil  - jak jinak než bravurně - Oldřich Kaiser.) Snímek má naprosto vše. Dokáže vás motivovat jít si za svým cílem, posilovat vaši vůli a víru v to, že vše dobře dopadne. Díky němu vidíte, že i malé, takřka nepatrné krůčky mají význam - ač třeba až v dlouhodobém horizontu (zde několik desítek let). Pár dní zpět jsem nad jeho dějem přemýšlel a dostavil se naprosto úžasný pocit, protože těch na první pohled ne třeba viditelných významů obsahuje celou řadu. Samotný závěr je pak jednou z nejdojemnějších a nejkrásnějších filmových scén v dějinách kinematografie. Už jen teď při dopisování tohoto článku mám husí kůži. Emoce a jejich volné prožívání nás dělá tím, čím jsme, a při sledování "Shawshanku" se jich u vás vystřídá celá řada. A je to balzám na duši.

  

A na závěr zmíním, co jsem se dozvěděl včera, a to že se chystá seriál na motivy výborné knihy Dallas 63, kde hlavní roli ztvární James Franco (aplaus!). Tak doufejme, že tvůrci zůstanou jen u jedné poctivé série a vše neskončí fiaskem jako v případě Pod kupolí, jehož sledování jsem vzdal po 4 dílech první řady.
Nesplněným a asi i nesplnitelným snem tak pro mě zůstává zfilmování sedmidílné knižní série Temná věž. To vážně nevím, kdo by měl odvahu se do tohoto veledíla pustit. Ač se o tom už nějaký čas mluví.

VegTeg - tam, kde voní dobrá káva a dezerty chutnají jako nebe

"Kavárna VEGTEG je místo, kde se můžete zastavit „cestou“ a vzít si kousek nebe s sebou. Ať už ve formě férové a kvalitní kávy, kterou získáváme přímo od farmárů, díky firmě DoubleShot, nebo ve formě pokrmů a dezertů čistě rostlinného původu, které jsou inspirovány aktuálním ročním obdobím a připravovány s příchutí férovosti k životnímu prostředí a etiky vůči přírodě - tedy bez využití palmového tuku. Chutě pokrmů VEGTEG vás inspirují a uspokojí i vaše gurmánské potřeby."

Jedno sobotní odpoledne jsme se vydali na procházku na Vyšehrad, kterou jsme chtěli zakončit nějakou tou kávou a dortíkem. Proto jsme vyhledali nejblížší vegan friendly kavárnu a tou byla VegTeg v ulici Trojická. 

Je to malá kavárnička, a jak prozradila majitelka - zatím nízkonákladová, především "coffee to go". Interiér je jednoduchý, ale pro mě naprosto úžasný! Já jsem ochutnala horkou čokoládu a Jonáš latté, které jako i ostatní variace kávy nabízejí se sojovým nebo mandlových mlékem. Jako dezerty jsme vybrali matcha cheesecake a čokoládový termix dort. Obou nám neskutečně chutnalo a v kavárně jsem si příjemně odpočinuli.

VegTeg známe především jako catering, se kterým jsme se již setkali na nejedné veganské akci. Majitelky jsou vždy příjemné a usměvavé slečny, což jen podtrhuje náš velmi pozitivní dojem z tohoto veganského projektu.

Přejeme jim, ať se jim daří jako doposud a kavárna se rozroste o dalších pár míst. Myslím, že příště určitě skočíme na dortík zase právě sem. A snad jednou i využijeme jejich cateringové služby.

VegTeg Web
VegTeg Facebook

Celkové hodnocení
Atmosféra: *****
Obsluha: *****
Dezerty: *****

Claireh

Matka příroda

Momentálně čtu knihu Matka Země od M. Odenta, která pojednává o industrializovaném zemědělství a industrializovaném porodu. V první kapitole se například zmiňuje o tom, že už dítě v matčině bříšku dostává do svého těla dost šílený koktejl různých toxických a chemických látek. Tyto látky se v těle člověka dříve nevyskytovaly. Zapříčiněno je to používáním pesticidů, herbicidů a v neposlední řadě éček a různých přídatných látek v potravinách. Moje otázka tedy zní - jak jsme se dostali do takového stádia, že nám nestačí čistá, čerstvá potravina? Hlavně když víme, že dříve to bylo normální. 

Je mi jasné, že odpověď je jednoznačná. Zvýšil se počet obyvatel na světě a tím se zvýšila i poptávka po potravinách. Výborný je například tento článek o skutečné ceně potravin, kde Philip Lymbery (autor knihy Farmageddon) říka: "Znamená to, že Evropa je pod čím dál větším tlakem, aby své potravinové zásoby vyráběla ve velkém – nastrkala krávy po tisících do obrovských kravínů, kuřata a prasata do velkochovů, pěstovala ve velkém monokultury izolované od přírody, napuštěné chemikáliemi. Opakuje se mantra, že pokud chceme vyrábět více, je nutné tyto systémy budovat. Ale jak už jsem řekl, nepotřebujeme vyrábět více, máme dost." Tím lidé planetu postupně devastují a ne zrovna pomalým tempem. To mi připomnělo encyklopedii, na kterou jsme nedávno narazili v knihkupectví, kde byly vyobrazeny deštné pralesy dříve a nyní, kde byl jejich úbytek opravdu radikální (navíc mě zarazil fakt, že existuje vůbec encyklopedie o tom, jak lidé ničí přírodu). Rychle mizející "plíce světa" jsou natolik vážným problémem, že bychom jim měli věnovat více pozornosti. Jak říká Julia Roberts ve videu, kde mluví za Matku přírodu: "Příroda nepotřebuje lidi, lidé potřebují přírodu." A je to obrovská pravda, protože příroda může "lusknout prsty" a zahubí miliony lidí. A sama se poté opět dokáže zregenerovat za pár stovek let či méně. 

Osobně se snažím postupně oprostit od věcí, které škodí životnímu prostředí. Například používám ekologické přípravky, do budoucna si chci vyrábět i domácí mýdlo na praní. Jako žena používám např. menstruační kalíšek. Třídím odpad, jezdím MHD a kontroluji éčka v potravinách. Na jaře máme v plánu s Jonášem vyrazit do místního lesa a posbírat odpadky. A asi tím největším, čím pomáhám přírodě je, že nejím maso. Vařím se základních potravin jako luštěniny, obiloviny, zelenina, ovoce, ořechy (pokud to jde tak bio/domácí). Nic není dokonalé a i já se stále učím a objevuji různé způsoby, jak ušetřit přírodu. Chci, aby má ekologická stopa byla co nejmenší.

Od malička jsem milovala přírodu a zvířata a chci jim tu mou lásku předat. I tím, že vychováme jednou děti, které budou brát přírodu jako něco, co se má chránit a ne ničit.

Claireh

Nejlepší počiny Stephena Kinga, část 1. - romány

Mainský autor Stephen King (S. K.) je mým nejoblíbenějším spisovatelem už od té doby, co jsem si v nějakých 14 letech přečetl jeho horor Řbitov zviřátek, o němž jsem na základní škole psal do čtenářského deníku. (A kde mi učitelka chtěla opravit nespisovaný název díla, který je však záměrem. V originále se jmenuje Pet Sematary čili hned několik překlepů ve slově "hřbitov".) Krátce na to jsem se dostal k výborné knížce Pavučina snů, kde se objevují mimozemšťané, kterým se hlavní hrdinové musejí postavit, a bylo mi jasné, že jen u těchto dvou Kingových počinů nezůstanu. Od té doby jsem z takřka 70 románů a povídkových sbírek přečetl více jak polovinu, přičemž další kusy na mě čekají v knihovně, a proto jsem se rozhodl sepsat žebříček 5 nejoblíbenějších knih a poté i 5 filmových adaptací, jež by podle mě měl přečíst/vidět nejen každý fanda tohoto šedovlasého, tlustými skly obrýleného spisovatele, ale i ti, kteří tíhnou k hororům a temným příběhům či mají rádi kvalitní filmovou podívanou.

V prvním článku se podíváme na mou oblíbenou pětici románů, v tom následujícím na pětici nejlepších filmových adaptací. Tak pojďme na to.

TOP 5 KNIŽNÍCH POČINŮ

 

5. Dallas 63 (11/22/63) [rok vydání originálu: 2011, česky: 2012]

Co by se stalo, kdyby neproběhl atentát na sympatického a lidmi oblíbeného prezidenta USA J. F. Kennedyho? Jaký by to mělo vliv na průběh studené války či války ve Vietnamu? To se pokoušel zjistit S. K. v tomto jen pár let starém románu. Hlavní hrdina objeví díru v časoprostoru a je schopný se dostat do roku 1958, 5 let před tento důležitý moment v dějinách. A je schopný se tam dostat opakovaně, vždy na stejné místo a ve stejný čas, čímž se vynuluje to, co se stalo při jeho poslední návštěvě. Jenže neví, že každou návštěvou vzniká něco jako paralelní historie, což není tak úplně v pořádku pro jeho realitu. Podaří se mu JFK zachránit? A pokud ano, bude svět opravdu lepší...?

4. Pod kupolí (Under the Dome) [rok vydání originálu: 2009, česky: 2010]

Další obrovský román, který má více jak 1000 stran. A co si budeme povídat, čím více má kniha S. K. stran, tím je zpravidla lepší. Všechny z tohoto žebříčku jsou pořádné bichle. Děj této se odehrává v jednom malém (klasicky vymyšleném) městečku ve státě Maine, z něhož se najednou nejde dostat pryč, protože jej ohraničuje neviditelná bariéra sahající jak pod zem, tak až kdoví kam do atmosféry. Lidé jsou uvězněni uvnitř - máme zde obrovské množství postav (v čemž King exceluje), které jsou hned na začátku hezky vypsány, aby se čtenář neztrácel - a musejí se poprat s touto novou, beznadějnou situací. Jak dlouho potrvá, než dojde k výtržnostem? Než začne docházet jídlo a pitná voda? A co hůř, než dojde v tomto uzavřeném prostoru kyslík?

(PS: Je podobnost se snímkem Simpsonovi ve filmu pouze náhodná? Kdo ví... PPS: Neplést se seriálem nesoucím stejné jméno, který se zrovna moc nepovedl a knize dělá ostudu.)

3. Svědectví (The Stand) [rok vydání originálu: 1978, česky: 1990]

Bylo těžké zvolit, které dílo půjde na 3., respektive 2. místo. Nakonec jsem umístil Svědectví o příčku níže, bylo to však těsné. Jedná se o syrový, tíživou atmosférou nabitý post apokalyptický román, kde lidstvo zahyne poté, co se vědcům v jedné laboratoři nepovede pokus a smrtící virus se od "pacienta 0" dostane během pár týdnů k valné většině populace Spojených států. Zbyde hrstka přeživších, kteří povedou boj o svůj život. Někteří budou totiž na pomyslné straně dobra - tam máme hned několik hlavních postav, které se postupně setkají -, jiní však pod vedením temného muže Randalla Flagga (tato postava se objevuje v různých podobách napříč Kingovou tvorbou) mají v úmyslu se zmocnit světovlády a skoncovat se všemi, kterým se nebudou jimi nastolená pravidla líbit. Kvalita je myslím srovnatelná s legendárdními post-apo / survival knihami Dnem trifidů (autor John Wyndham) či Malevilem (Robert Merle). V žádné navíc neběhají zombie, čímž zde máme originálnější zápletky. Svědectví navíc v češtině rovnou vyšlo ve formě rozšířeného vydání; to původní bylo zkráceno autorem z důvodu toho, že by to vydavatel jinak sestřihal sám - S. K. byl tehdy na začátku své kariéry a neměl takové jméno a postavení, aby si prosadil plnou délku. A to by byla škoda, čtenáři by tak utekla spousta dějů a rozšiřujících linií.

2. To (It) [rok vydání originálu: 1986, česky: 1993]

Podle mnohých nejlepší Kingův román (proč je u mě až #2, to zjistíte posléze). Klaun Pennywise dal jméno i jedné americké punk-rockové kapele. Potkat jej někdy v noci, bezpochyby si nadělám do kalhot. Pro popis děje si vypůjčím originální anotaci, přeci jen jsem tohle napětím, hrůzou, množstvím postav, dějovými liniemi a vybroušeným závěrem naplněné dílo už četl nějaký ten pátek zpátky.

"Hrůza v podobě démonického vraždícího klauna Pennywise se do Derry vrací každých sedmadvacet let. V roce 1957 se zkázu podařilo odvrátit skupině sedmi dětí, outsiderů, jimž se každý vysmíval. Koktající Bill, černoch Mike, obézní Ben, ukecaný Richie, astmatický Eddie, židovský chlapec Stanley a Beverly, dcera věčně opilého žebráka. Všichni už mají své životy, rozprchli se do všech stran, někteří jsou úspěšní, jiní ne. Musí se ale znovu setkat a splnit dávný slib, na který už zapomněli, z něhož však přesto mají podvědomě hrůzu. Po letech se vracejí do Derry, aby se s Pennywisem utkali ještě jednou. Jenom oni jsou schopni společnými silami, zlo sídlící v kanálech pod městem, porazit. Postupné rozpomínání s n minulost, která rozhodně nebyla harmonická, je bolestivé a parta bývalých dětí ví, že ve zkoušce, jíž se nemůže vyhnout, půjde o všechno..."

Je to vlastně jediný horor, který v žebříčku mám, ač je právě S. K. považován za jeho nekorunovaného krále. A neměl by uniknout opravdu nikomu, komu je tento žánr blízký. Těším se, až si ho jednou přečtu znova. Nejlépe po nocích, sám, v setmělém pokoji...

1. série Temná věž (The Dark Tower series) [rok vydání originálu: 1982-2004 / rsp. 2012]

Wow. Neskutečné dílo, které Kingovi zabralo, i když nepočítám doplňující díl z roku 2012, skoro 30 let život. Protože i první díl série s názvem Pistolník ležel nějakou dobu v šuplíku a trvalo, než jej dokončil. Sám autor tento svůj počin označuje coby opus magnum, tedy své vrcholné dílo. Mísí se zde žánry jako fantasy, dobrodružný román, sci-fi, post-apo, westernovka - sám (anti)hrdina je oblečen a vypadá jako takový poslední kovboj/pistolník, který celý svůj život zasvětil hledání pověstmi opředené Temné věže. Celá série se skládá ze 7, respektive 8 dílů, což v součtu dává vice jak 3700 (!) stran. Jednička je rozhodně nejslabší a sám jsem po ní váhal, zda pokračovat dál (a trvalo to snad rok). Dvojka, kde ústřední protagonista Roland Deschain potkává další postavy, s nimiž se zpřátelí, už je jiné kafe. Ti pak putují dále, setkávají se s různými překážkami a nebezpečenstvími, a přitom nasazují svůj život. Poslední díl je pak monstrózní vyvrcholení, které jsem četl jedním dechem, i několik stovek stran za den (taky jsem to měl za sebou raz dva). Samotný závěr jsem si musel přečíst opakovaně, tak nečekané rozuzlení jsem vážně nečekal a paf jsem z toho byl ještě několik dnů poté...

Tak se nelekněte většího počtu stran a slabšího začátku a vstupte do tohoto pustého, umírajícího světa - nebudete litovat. Kam se hrabe Pán prstenů :)

... a já se jdu vrátit k právě rozečtenému Kingovu románu s titulem Zhubni, který si na neoriginalitu také nemůže stěžovat.

Jonash