Vegmaminky 10. díl: Karolína s Matoušem, Šimonem a Amálkou

S Karoli jsem se potkala ještě když měla Amálku u sebe v bříšku. Už tenkrát mě oslovil její směr myšlení a hlavně to, že žijou jako veganská rodina. Párkrát jsme na sebe narazily a prohodily vždy pár vět. Když jsem ji s dětmi fotila u nás v Kunratickém lese, tak jsem k ní získala obdiv, že všechny děti zvládá. Je to žena bohyně a jsem ráda, že je právě tou poslední Vegmaminkou, která projekt uzavírá. Navíc slovo dalo slovo a naše malá kočička Lilly půjde do jejich rodiny. Všichni z toho máme radost! :)

Karolína s Matoušem, Šimonem a Amálkou

Jméno maminky:   Karolína, 34 let

Vegan/vegetarián: Vegetariánka 15 let, veganka 4 roky (z toho rok vitariánka)
Děti:                      Amálie 17 měsíců, Šimon 3,5 roku, Matouš 6 let

1) Co je nejlepší na tom být matkou?

Určitě bezpodmínečná láska, která se s každým dalším dítětem násobí. Mateřská láska se nedá popsat, tu pochopí zase jenom matka. Stejně tak se nedá popsat láska, jakou cítíte od svých dětí - jste pro ně nejdůležitější osoba na světě, milují vás a přijímají bezezbytku.  Myslím, že pro nikoho nejste tak dokonalá, bezchybná, jedinečná a úžasná tak jako pro svoje děti. Těžko říct, co je nejlepší nebo nejkrásnější. Celé je to vlastně jeden velký zázrak, začíná to těhotenstvím, ten pocit, kdy cítíte, jak se ve vás vyvíjí a roste malý človíček. Okamžik zrození, první pohled do očí, nezaměnitelná vůně, podle které byste svoje miminko poznala mezi tisíci jinými. Kojení, to nejužší spojení a propojení s dítětem, jaké může být. Ta chemie, která mezi vámi probíhá, když dítě pije z vašeho prsu a přitom se vám dívá do očí... Nej jsou ty chvíle, kdy jste u toho, když vaše dítě zažívá všechny svoje poprvé. Nej je vidět dětský smích a radost v jejich očích, nej je přestat přemýšlet, nechat se vtáhnout do jejich světa a moci se zase dívat na svět dětskýma očima. Nej je učit se od nich o sobě, o životě... Nejlepší jsou chvíle, kdy jsme všichni spolu a panuje harmonie a sounáležitost, smějeme se spolu a prostě se máme. :) Být matkou je velký dar.

2) A co je na tom naopak nejnáročnější?

Na tuhle otázku bych první dva tři roky mateřství asi nedokázala odpovědět. Dnes už ano. Pro mě je nejnáročnější rozdělit svou energii mezi děti rovnoměrně a spravedlivě tak, aby nikdo z nich, a ani já, neměl pocit, že má míň než ten druhý. To je pro mě osobně hodně těžké. Další věc je nedostatek energie, s kterým se někdy potýkám. Děti ráno vstanou a celý den jedou naplno, nadoraz, a to u nás znamená krát tři a většinou chce každý dělat něco jiného. Mám často co dělat, abych jim stačila. :) Poslední, co mě napadá, je to, že jakmile se stanete matkou, už to není primárně o vás. Vaše potřeby jdou častokrát stranou. Jste třeba unavená a měla byste chuť si zalézt do postele s knížkou a celý den si číst nebo spát nebo dělat cokoli jiného, ale už nejste sama, je tu člobrda, který si chce hrát, potřebuje čůrat a kakat, má hlad a pak si chce zase hrát, vyžaduje vaši stoprocentní pozornost a tak pořád dokola. Je naprosto nekompromisní a vůbec ho nezajímá, že vám se nechce nebo, že nemáte energii. Někdy mám pocit, že už to nezvládnu, ale pak si vždycky připomenu, jak čas letí a jak je všechno pomíjivé a okamžiky vzácné. Hned je mi líp a ono takové objetí, úsměv nebo slova: „maminko, mám tě rád“ vás nakopnou tak, že vše je rázem zapomenuto a jede se zase dál. :)

3) Jak Tě mateřství změnilo?

Mateřství mě změnilo zásadně, překopalo můj život od základů a úplně změnilo moje priority i náhled na spoustu věcí. On už samotný porod změní každou ženu, ať chce nebo nechce. Je to vlastně taková malá smrt a transformace dívky v ženu. Už nikdy nebudete stejná jako dřív. Darovat život je ta nejúžasnější věc na světě. Začala jsem si víc vážit sama sebe a svého těla. Víc si vážím života jako takového. Navíc moje třetí těhotenství mě nasměrovalo k mému určení a uvědomila jsem si, čemu bych se chtěla věnovat a co by mě v životě naplňovalo, samozřejmě kromě dětí a svojí rodiny. :) Jsem za tyto změny moc vděčná, a i když jsem někdy unavená a nevrlá, neměnila bych ani náhodou.

4) Čemu se věnuješ ve volném čase a co Tě kromě dětí naplňuje?

No, ehm..., přiznám se, že volného času opravdu nemám nazbyt. :) Jsem vlastně skoro pořád obklopená dětmi, ono to zatím jinak ani nejde, Amálka je ještě malá a kojím ji. Chvíle, kdy jsem sama, jsou velkou vzácností. Večery trávíme spolu s mým mužem a snažíme se užívat sami sebe. Jsem vlastně takový student ve škole života, baví mě ho zkoumat a objevovat nepoznané. Zajímám se o Tarot a Andělské karty, o Zákony Života a Vesmíru, moc ráda čtu a vstřebávám informace všeho druhu, cvičím jógu. Naprosto mě uchvátilo těhotenství, zrození a vše kolem tohoto tématu. Od října začínám studovat kurz České asociace dul a ráda bych se stala dulou. Cítím, že provázet ženy obdobím těhotenství, být jim oporou u porodu a pak i nadále v prvních měsících mateřství, je moje poslání a moc se na to těším. Myslím, že toto téma, těhotenství, příprava na porod a porod samotný je u nás stále hodně podceňované. Spousta žen se slepě odevzdává do rukou lékařů a přehazují odpovědnost na ně, přitom zrození a způsob příchodu dítěte na svět je tak důležité a zásadně ovlivňuje život dítěte. Naštěstí víc a víc žen si to uvědomuje a jedná podle toho. Ráda bych v budoucnu jakkoliv přispěla k osvětě přirozených porodů a všemu, co s tím souvisí. Vidím v tom obrovský smysl a naplnění.

5) Jak přistupuješ k výchově dětí?

Děti vychováváme v duchu kontaktního rodičovství. Nosíme v šátku, spíme společně v posteli, nepoužíváme fyzické tresty, snažíme se nekřičet, nerozkazovat, ale domlouvat se na věcech. Bereme děti jako rovnocenné parťáky a respektujeme je. Ne vždy je to jednoduché, dokud jsem měla jen jedno dítě, bylo to lehké, se dvěma těžší a se třemi je to někdy hodně, hodně náročné. Dokud jsem měla jen Matouše, nechápala jsem, jak někdo může na své dítě zakřičet nebo se na něj naštvat, na všem jsme se vždycky domluvili, byla to dokonalá souhra, jak děti přibývaly, pochopila jsem… Kluci věčně řádí, běhají, křičí, jsou v pohybu, a i když se mají rádi, často se strkají, tahají, perou, hádají se a něco řeší, prostě je nutné se obrnit nekonečnou trpělivostí. Samozřejmě, že nervy mi někdy ujedou a křičím, snažím se ale potom dětem vysvětlit proč, omluvím se jim a povídáme si o tom. Nejsem zastáncem toho věčně se usmívat, přetvařovat se a dělat, jak je všechno fajn a jsem v pohodě, když ve skutečnosti jsem jako papiňák. Děti to stejně vycítí, jsou na rodiče napojení a celkově by to byla lež - a tu já nesnáším. K životu přeci patří všechny emoce, i ty záporné. Z mého pohledu je to jediná cesta, jak z dětí vychovat sebevědomé, citlivé a spokojené lidi, kteří nebudou trpět komplexy a mindráky. Mít děti znamená neustále se od nich učit novým věcem a pohledům na různé věci. Díky nim na sobě s mužem pořád pracujeme a rosteme. Neříkám, že je to vždy jednoduché, přeci jenom máme v sobě uložené vzorce klasické výchovy, které nám předali v nejlepší víře naši rodiče, a ty čas od času vystrkují růžky. A to jsou právě ty okamžiky, kdy je třeba se zastavit a zamyslet, vše s dětmi probrat a vydat se jiným směrem. Nelíbí se mi a nesouhlasím se školkami, mám za to, že malé děti patří k mámě a ne k paní učitelce. Nedáváme děti do klasické školky, syn na vlastní žádost navštěvuje na jedno dopoledne v týdnu lesní školku, kam začal chodit ve 4,5 letech. Mladší do školky nechce, a dokud neprojeví zájem, bude s námi doma. Jsme často venku a děti mají plno kamarádů, s kterými trávíme spoustu času. Neumím si představit dát dítě ve třech letech do školky a vídat ho pak jen na pár hodin denně, to by mě trhalo srdce na kusy. Jsem vděčná za to, že mám možnost být s dětmi doma a nemuset je odkládat do pochybných institucí. Uvědomuju si, že někteří lidé mohou být v situaci, kdy to nejde. Tím pádem mi odpadá tolik obávané téma veganů a vegetariánů, strava v mateřských školách. V lesní školce, kam Matouš dochází, si děti nosí oběd z domova v termosce a tím je vše vyřešeno. Za rok nás čeká velké téma škola, jsem zastánce domácího nebo komunitního vyučování, ale ještě to nemám úplně srovnané, uvidíme, co život přinese. Děti jsou naši největší učitelé a já jsem šťastná, že máme hned tři takové. :)

6) Jaká byla Tvoje cesta k veganství?

Už od malička jsem neměla maso moc ráda, vždy jsem ho preparovala a co si pamatuji, bylo maso v jídle pro mě akorát stres. Kolem dvanáctého roku jsem si to začala uvědomovat a postupně vypouštět hovězí a vepřové. Byl to boj, co vám budu vyprávět, to zná většina náctiletých, jejichž rodiče jsou masožrouti a mají pocit, že jinak to prostě nejde. :) V patnácti jsem rodině oznámila, že jsem vegetariánka a přes to nejede vlak. Nebylo to jednoduché, ale postupem času si zvykli, došlo jim, že se mnou nehnou a začali to respektovat, v té době ještě nebyl takový přístup k informacím, jako je teď, a zdravé výživy by člověk spočítal na prstech jedné ruky. Prošla jsem si klasickým obdobím přesvědčování všech o vegetariánství, odsuzováním a absolutním nerespektem vůči všem lidem, kteří zvířata vesele pojídali. Později jsem to přijala a rezignovala, neznala jsem v okolí žádného vegetariána, natož vegana, neměla jsem žádného spojence, jen sem tam stánek s ochránci zvířat, odkud jsem čerpala info o vegetariánství. Tak šly roky, rodina se s mým vegetariánstvím smířila a já si spokojeně žila. Po patnácti letech vegetariánství mi jednoho dne můj muž poslal odkaz na video s Garym Yourofskym a jeho notoricky známou řečí. A bylo to. Najednou se mi vše pospojovalo a zapadlo do sebe jako skládačka, jeho slova a názory se mnou absolutně rezonovaly, prakticky ze dne na den jsem se stala vegankou a manžel se synem také. V srpnu loňského roku mě oslovila raw strava a skočila jsem do ní rovnýma nohama. Na raw food jsem se cítila moc dobře, shodila jsem přebytečné kilogramy po třetím porodu a užívala jsem si ten neskutečný příval energie, která tato strava poskytuje. Naučila jsem se spoustu receptů, nových kombinací a poznala nové chutě. Na raw jsem byla do začátku tohoto léta, takže skoro rok, pak si najednou moje tělo začalo zase říkat o vařenou stravu, měla jsem chuť na obyčejné pečivo, prostě na „normální jídla“, a tak jsem poslechla svoje tělo a vrátila se ke klasické (veganské) stravě. Samozřejmě raw food už bude mít u nás v kuchyni vždy své místo. Dcerka se do roka stravovala výhradně vitariánsky a do teď dává přednost živé (syrové) stravě před vařenou. Příští rok to bude 20 let bez masa, určitě to plánuji oslavit. :)

7) Jak u Vás probíhá výchova k veganství?

Nenazvala bych to výchovou k veganství. Myslím, že děti není potřeba k ničemu vychovávat, oni s námi žijí, nasávají informace všemi smysly, poslouchají, o čem se bavíme, vnímají, jak to máme. Děti většinou následují své rodiče a přejímají chtě nechtě jejich názory na život a na svět.  U nás se živočišné věci nejí, protože máme rádi zvířátka. Snažím se dětem nic nevnucovat, jen říkám, jak to mám já a proč, povídáme si o tom, proč nejíme produkty ze zvířat, a nechodíme do zoo a do cirkusu. Manžel si před nedávnem začal tu a tam kupovat sýr a vejce, má pocit, že to jeho tělo potřebuje (doufám, že ho to brzo přejde). :) Nejsem z toho samozřejmě nadšená, ale respektuji to. Děti to vidí a občas chtějí taky ochutnat, tříletý Šimon chce vždy a nezajímá ho, že je z kravičky. Šestiletý Matouš jak kdy, je vidět, že se to v něm mele. Jednou prohlásí, že zvířecí sýr nejí, že mléko je pro telátka, jindy ho přemůže chuť (protože co si budeme vykládat, sýr má dobrou chuť) a dá si ho. Jde o to, mít vždy zásobu veg sýru, a je klid. Štve mě to a moc, ale nemá cenu to zakazovat, zakázané ovoce nejlíp chutná. Vůbec si nedokážu představit žít s masožroutem, já osobně bych to asi nezvládla, musí to být hodně složité a docházet ke spoustě střetů. Každopádně bych to doporučila každému takto smíšenému páru hodně promyslet, než si pořídí děti, je to zásadní věc výchovy.

8) Jaké jsou reakce okolí?
Nezaznamenala jsem snad ani jednu negativní reakci, tedy alespoň do očí mi nikdo nic neřekl. :) Většinou je to zvědavost nebo údiv, co že to teda vlastně jíme. V okruhu širší rodiny naše rozhodnutí a styl života každý respektuje. Moje sestra a její děti jsou vegetariáni. Kamarádi a známí si většinou žádají recepty, chtějí vyzkoušet nová jídla. Stejně tak jako já do nikoho nerýpu, nikdo nerýpe do mě. Ono to tak většinou na světě funguje, co vysíláme, to se nám taky vrací.

9) Co kromě veganství považuješ za správnou cestu k zachování přírody?

Zbytečně neplýtvat jídlem a energiemi, třídit odpad, nakupovat oblečení převážně v second handech, používat látkové plenky místo plastových, používat ekologické prostředky do domácnosti, neodhazovat odpadky na zem a celkově si přírody vážit.

10) Kdybys svým dětem měla něco předat, co by to bylo?

Aby byly vždycky samy sebou, měly rády samy sebe, řídily se svým srdcem a svými pocity, daly na intuici, měly svůj názor, nebály se ho říct nahlas a nešly s davem proti svému přesvědčení. Pak určitě lásku ke všemu živému a k přírodě, pokoru, štěstí, radost, úctu.

11) Bereš Ty nebo děti nějaké doplňky stravy?

Dost nepravidelně doplňujeme B12, kupujeme Veg1, dětem chutná, což je velká výhoda. U žíváme také denně zelené potraviny od Green Ways, ječmen a chlorellu. Každé ráno na lačno, děti milují hlavně chlorellu, zobou jí jako bonbonky, troufám si tvrdit, že i díky tomu jsou děti zdravé a moc nemarodí. Když už, nemoc má rychlý a hladký průběh. Jiné doplňky neužíváme, nevěřím na to, ječmen a chlorella je super potravina. Vzhledem k tomu, že do sebe každý den ládujeme hromady ovoce a zeleniny, jsem přesvědčena o tom, že máme všeho dost.

12) Chceš něco vegmaminkám vzkázat?

Nenechte se ovlivnit řečmi a zastaralými názory, že dítě k vývoji potřebuje maso a jiné živočišné výrobky. Nastudujte si vše okolo zdravé výživy a veganství, ať jste pevné v kramflících a můžete případně argumentovat na připomínky týkající se stravování a celkově vašeho životního stylu. Když si vy budete jisté a přesvědčené o tom, co jíte a jak žijete, nerozhodí vás nikdo a nic. Jen vy víte, co je pro vás a vaše děti nejlepší.

Ukázka jídelníčku

V naší rodině nijak zvlášť nejedeme podle nějakého řádu, a proto vypsat vzorový jídelníček je pro mě trochu oříšek. :) Pokouším se to sladit, ale tím, že děti jsou různého věku a mají různé chutě, jednomu chvíli nechutná to a pak zase tamto, jeden se řídí podle druhého a ten druhý podle třetího, je to trochu chaos. Asi to nebude tak přehledné, ale shrnu to asi takhle:

Před snídaní si dáme ječmen a chlorellu, na snídani si uděláme buď nějakou kaši (cereální, krupicovou, rýžovou) se sirupem nebo pečivo nejčastěji na sladko, buď s marmeládou (nejlépe domácí) nebo s pampeliškovým či sedmikrásovým medem domácí výroby. Po té do oběda jedeme ovoce všeho druhu, na co kdo má chuť.

Na oběd dělám všechno možné, nedokážu vypíchnout jedno dvě jídla. Snažím se ale, aby jídlo pokaždé obsahovalo luštěniny, obiloviny a spoustu zeleniny (jak vařené, tak syrové). Luštěniny kromě červené čočky mám předvařené v mrazáku a podle potřeby vždy vytáhnu a přidám do jídla. V poslední době se u nás doma rozmohl trend, že luštěniny jim nechutnají, a tak je pokaždé mixnu a zamíchám do jídla, pak je to v pořádku. :) 

Odpoledne chroustáme většinou zeleninu, ale pokud je chuť, ovoce také. Na svačinu nejlépe nějaký domácí moučník (rádi s klukama společně pečeme, i když je mouka a ostatní suroviny všude, vlastní výtvor chutná nejlépe), pokud není domácí, skočíme pro něco do krámku a zase dle chuti, jestli slané nebo sladké.

K večeři je to taky různé, jednou si dáme hustou zeleninovou nebo luštěninovou polévku, jednou nějaké rychlé jednoduché vařené jídlo, jindy kus pečiva s pomazánkou buď domácí, anebo kupovanou.

Nejmladší Amálku stále kojím a budu kojit do té doby, než se sama odstaví. V zásadě se snažím, aby náš jídelníček byl pestrý a vyvážený. Obsahuje převážně ovoce a zeleninu, to je základ. Pak samozřejmě luštěniny, obiloviny, ořechy a nějaká ta semínka. Pro zpestření si kupujeme tofu, robi, veg sýry a salámy,  někdy rostlinné jogurty a pudinky. Přiznám se, že s cukrem nejsem až tak důsledná. První syn ochutnal cukr až někdy ve věku dvou let, druhý však už dříve, byl a je velký jedlík a chtěl nekompromisně vše, co viděl u staršího, dcera díky vitariánské stravě je na tom lépe, ale nedá se tomu zabránit. Jde do věku, kdy chce to, co bráchové, a nevysvětlím jí to, náhražky nechce. :) Dřív jsem se tím trápila a řešila to, ale nakonec jsem to přijala a říkám si, že sem tam nějaká ta sladkost neuškodí. Jsme často s různými kamarády, kteří holt mlsají, a čím víc jsem zakazovala a nabízela něco jiného, tím to bylo horší. Vím, není to ideální, ale tak to máme my, říkám to zcela otevřeně a pravdivě. Vařím moc ráda, pořád zkouším nové recepty a objevuji další zajímavé variace. Z mého vitariánskeho období určite na našem jídelníčku zůstaly ovocné šťávy, smoothies a jiné raw vychytávky.